Dopřejme dětem standardní státní školu.

2. června v 10:00

Připomeňme si význam a sílu základek tak, jak je známe. Dejme dětem dárek k svátku a podpořme je.

Děti vstupují do školního systému... Tyto děti mají štěstí. :-)

 

"Těžko na cvičišti, lehko na bojišti."

Známé přísloví, o jehož platnosti nikdo nepochybuje. A pokud si uvědomíme do hloubku tohoto přísloví, oceníme význam standardních státních škol. Naopak alternativy, respektující školy, domškoláctví nebo dokonce unschooling jsou systémy, které dětem upírají zkušenost z “výcviku na cvičišti”.

 

Po narození se dítěti většinou věnuje plná pozornost. Proč ne? Ať se miminko nejdříve v pohodě rozkouká. Není nutné vytvářet tlak hned od začátku? Vše chce svůj čas. Ale existují i zodpovědní rodiče, kteří přirozeně, sice láskyplně, ale důsledně, cvičí miminko už od narození. Uvědomují si, že “vryp”, který dítě získá jako svou první zkušenost už z mozkové kůry dítěte nezmizí. Takoví rodiče tedy nevolí dnes moderní “alternativní” porod. Volí raději klasiku: ven – váha – měření – umýt – oočkovat – co nejtěsněji zabalit a rychle do postýlky. K mamince pak nejlépe až ráno, až bude maminka odpočatá a může se dítěti plně věnovat. To je pak vryp! To je zkušenost do života dítěte. A rodičům se tato investice mnohokrát vrátí.

 

V prvních letech života dítěte je pro rodiče složitá situace. Starají se o dítě, neustále na něj dohlíží, pečují. Ale vývoj dítěte moc ovlivnit nemohou. Těžko se udržuje kontrola nad dítětem, které se řídí především pudovým voláním přírody, a ještě nemá vyvinuté zábrany.

Osvícenější rodiče však zrání dítěte pečlivě sledují a neopomenou žádnou příležitost dítě vychovávat – formovat. Jsou k dispozici kdykoli zasáhnout a udělit dítěti cvičící lekci. Pomalu zavádí dítěti režim. A naše společnost je vydatně podporuje. Organizuje školky. Tam se pod dohledem profesionálů daří lépe to, co se doposud rodičům nepodařilo. Učí děti, jak se mají chovat, jak vyzrávat podle harmonogramu. Samozřejmě ale není jednoduché napravovat návyky, které děti získaly dříve výchovnými postupy, které se vymkly kontrole. Je tedy pochopitelné, že určitý manipulativní tlak je nutný. Velikost toho tlaku záleží na tom, jak jsou děti připravené z domova a jestli zvládají předepsané dovednosti. A tlak je právě ta zkušenost, kterou potřebují děti projít. Bez něj se duše dítěte neobejde. Přinejmenším absence přiměřeného nátlaku deformuje psychiku dítěte. Nátlak by však měl přicházet postupně. Není dobré zvyšování požadavků na dítě uspěchat. Psychickým nátlakem se děti naučí jednu z cenných dovedností pro život – umět žít pod tlakem a ve stresu.

Nepoučení rodiče však volí neefektivní formu v podobě nějakých lesních školek nebo různě respektujících zařízení typu “Začít spolu”. I když i v této oblasti lze najít špičkové zařízení, kterým se daří pod rouškou alternativy dostat do dětí vše potřebné. Slouží těm nejméně kompetentním, až rebelujícím rodičům, kteří jakoby najdou pro své děti to nejlepší, ale neuvědomují si, co děti skutečně potřebují.

V extrémním případě nepřizpůsobivých rodin máme naštěstí pojistku. Pokud rodiče nedají dítě do školky sami, ještě poměrně včas jsou donuceni zákonem.

 

Školka je však jen příprava na to hlavní “cvičení”. Školu. Snaží se vyrovnat vyzrálost dětí. Méně vyzrále více či méně popostrčí a pokud nějaké děcko zraje rychleji, tak ho zařadí, kde má být. Školce se daří do velké míry děti připravit pro školu.

Však teprve škola je ta důležitá příprava pro život. To je teprve balzám pro duši dítěte, která může rozkvétat a zrát. Brzy jsou už děti schopné podstatnou část dne sedět, převážně v tichosti a plnit přesně zadané úkoly. Působením školy se mohou se dostat tak daleko, že úkoly svědomitě plní a už nepotřebují mít ani radost z práce a smyslu úkolu nemusí rozumět. Dobrá škola děti naučí bezpečně rozeznávat, co je práce a co je zábava. Rozlišovat za co chtít peníze, a naopak za co je dávat.

V nejstarších ročnících, kdy se žáci dostávají do puberty, se pak ukáže, jak byla škola úspěšná a jak se jí podařilo “protrénovat” duše svých svěřenců. V méně důsledných školách, ve který se nepodařilo děti zvládnout a vypěstovat dostatečný respekt, pak sice dochází k určité revoltě a nesouhlasu žactva, ale v deváté třídě se vše v dobré obrátí. Na pomoc přijde možnost manipulovat strachem z přijímacích zkoušek a hrozbou, že dítě skončí v učňáku. Ten strach je jak rodičů, tak i dětí.

Je pravda, že se najdou děti, které navzdory školní docházce se jeví jako těžko ovlivnitelné. Takové zaostalé děti si svůj hendikep přináší do života a hůře se zařazují do společnosti. Naštěstí jich je minimum. 

 

Bohužel však musí škola čelit různým překážkám, které jí brání v jejím poslání. A situace se rok od roku zhoršuje.

Zvyšuje se počet rodičů, kteří nespolupracují se školou. Ba co víc, jsou na straně dětí a zastávají se jich. Pak jsou nátlakové metody v podobě známkování a výchovných opatření méně účinné. Škola už nemá na děti páky. Lze lidsky pochopit, že jsou učitelé, pracující pod tlakem, kteří selhávají, křičí na děti nebo použijí násilí.

Už ze školky přichází do prvních tříd čím dál víc dětí nepřipravených a nevyzrálých. To je důsledek snižování kvality předškolního vzdělávání.  A povinný rok před nástupem dětí do školy zatím moc nepomáhá. Ani finanční injekce státu pod heslem “inkluze”. Nefunguje ani posílení učitelského sboru o asistenty, kteří mají za úkol srovnávat a podporovat zaostalé a různě postižené děti.

Nevyrovnaných, nevychovaných, zlobivých dětí (ve škole označených “DIS” nebo “ADHD”) stále přibývá. (Jak si často učitelé v duchu povzdychnou: “Debilů” je čím dál víc.)

Situaci komplikuje i legislativa. Nepřiměřeně posílila práva rodičů a tím škole komplikuje práci. Zatím sice pomáhá značná neinformovanost rodičů o tom, na co mají právo. Ale jak to bude dál? Tradiční respekt rodičů ke škole, který je vždy držel v patřičných mezích, klesá. Ani společenské postavení učitelů se se zvýšením platu moc nezměnilo.

I rádoby odborná veřejnost se do školy naváží. Často nikdy ve škole neučili, nechápou situaci a neuvědomují si, jak může školství dopadnout. Nabádají, že učitele mají děti respektovat a brát je jako plnohodnotné lidské bytosti. A že děti nerespektují učitele, jsou drzé a pokřikují na něj? To už je moc nezajímá. Učitel snad není plnohodnotná bytost?

Klacky pod nohy hází školám stát legalizováním pochybných škol a institucí, které fakticky nejsou ani školy. Ty pak nedrží nastavenou linii státních škol, zavádějí anarchii a umožňují tak selhávajícím rodičům, aby jejich dítě prošlo alespoň nějakou školou. Děti nezatěžují dostatečně stresem a velmi špatně je formují pro střední, případně vysokou školu a zaměstnání. Je jasné, že takovou školu mohou mít děti rády, když si tam jen hrají a nepoznají, co je skutečné učení. Ale co z takových dětí bude? A jak k tomu přijdou děti, které si standardní školu poctivě protrpí?   

Včera jsme slavili svátek dětí a myslím, že je vhodná příležitost si připomenout, co standardní školy dělají pro naše dětí a pro jejich rozvoj. Podpořme je a podpořme jejich učitele. Připomeňme si, jaké úsilí, nervy musí dětem obětovat. Vždyť se starají o naši budoucnost. A kdo pak bude vydělávat na naše důchody?

 

A možná trochu filosofická otázka na závěr: Co se děje s duší, když dostatečně netrpí?

Emil Zahálka