Normálnímu dítěti se nemůže ve škole líbit.

9. listopadu v 21:51

Moc dobře si pamatuji, jak jsem jako dítě vnímala učitele a jak jsem se cítila ve škole. Normálnímu dítěti se nemůže ve škole líbit, řekl prý slavný psychoanalytik Gustav Jung. A to můžu potvrdit. Líbilo se mi tenkrát snad jen kreativní tvoření, kterého příliš nebylo, divadelní kroužek a občas i zeměpis. To je asi vše.

Ještě jsem si ráda psala čtenářský deník, když jsme do něj mohli zaznamenávat naše postřehy z knih, které jsme si sami vybrali. Ne povinnou četbu, Jiráskovo Temno jsem fakt nečetla, jen to někde opsala. Věděla jsem sice, že tzv. podvádím, a nebylo mi to milé, ale nedonutili mě číst tuhle bichli. Nic proti Jiráskovi, mnohem později jsem ocenila třeba TV seriál F. L. Věk, ale když jsi dítě na základní škole, tak tě baví nejvíc třeba Foglarovky. Milovala jsem Záhadu hlavolamu a Hochy od Bobří řeky, četla jsem to opakovaně. A brzy jsem začala číst literaturu pro dospělé, sociální romány Emila Zoly nebo skvělé detektivní příběhy Conana Doyla a Agathy Christie.

Z knih dobrých spisovatelů jsem se dozvěděla snad nejvíc, z pedagogů mě pro určitý obor nadchl jenom Kamil Sopko, akademický malíř a na tu dobu velký bohém. U něj se mluvilo i o jiných věcech, než jaké byly v oficiálních učebnicích, nebyla to nikdy nuda. Na gymnáziu mě poslal i do naučného oddělení knihovny, abych zapátrala o surrealismu, udělala samostatně referát, a tím mi otevřel nádherný metafyzický svět. Pana Sopka ctím dodnes, vedl nás k vnímání krásy a nechával nám svobodu v tom, v jakém výtvarném stylu budeme tvořit. Jen nám ukázal možnosti.

A právě tento svobodomyslný přístup pedagogů, které dnes v některých tzv. alternativních školách můžeme nazývat „jen“ průvodci, přeji co nejvíce dětem. Zvláště po všech těch negativních zkušenostech, hysterických učitelkách, lidech, kteří si autoritu pouze vynucují. Stát je organizované násilí, pravil jeden levicový intelektuál. A měl bohužel pravdu. Dopouštíme se na dětech násilí, když je nutíme přizpůsobovat se systému, se kterým nesouzní. A děti nejsou vůbec hloupé. Kladou zajímavé otázky, učí se snadno, když je to baví. Státní školství nebaví ale nikoho, ani učitele, ani žáky. Pořád to ale nějak funguje, protože to tak někdo kdysi zavedl. Různí odborníci sice přicházejí s různými nápady na změny, ale ty jsou spíš kosmetické. Neřeší to, aby děti škola bavila. Aby se učily rády. Aby byl náš svět lepší. Samozřejmě čest výjimkám, určitě si vážím pedagogů, kteří mají přátelský vztah k dětem, a cit pro jejich potřeby. Nemůžou ale sami rozhodovat o způsobu výuky, snad jen v jednotlivostech.

Pracovala jsem teď dva měsíce jako asistentka pedagoga v jedné velké základní škole, než se tu se mnou ve zkušební době rozloučili. Ne snad proto, že jsem hlavně držela s dětmi, povídala si s nimi, a ty nejmenší občas i utěšovala, když byly moc vystrašené a nejisté. A kluky jsem nechávala běhat o přestávkách, protože to otravné sezení na tvrdé židličce, kde se dneska už smíš i vrtět, ale zas ne moc a běda, když koukáš jinam, než na autoritativní učitelku u tabule. Poctivě tedy říkám, že učitelé to dnes nemají vůbec snadné, ve třídách je hodně dětí a učit podle osnov, splňovat vše, co se na učitele klade, může být až řehole. Vynucování si poslušnosti je tak na denním pořádku, a co to dělá s duší dítěte, se nikdo neptá. My jsme přeci taky museli poslouchat, tak co.

My jsme ale ti, kteří můžou věci měnit. Vždyť jsme to všichni zažili, a pro naše děti si přejeme něco lepšího. Nejsme otroci, kteří musí jen bezmyšlenkovitě poslouchat nějakého otrokáře. Zvedněme hlavy, a jděme do toho. Naše děti jsou přeci naše budoucnost.

Vlasta Fišrová