Škola by měla učit žáky reagovat na změny

6. března v 22:31

Emil Zahálka je učitelem přes třicet let. Nejprve působil v domě dětí a mládeže, poté učil na střední škole a nyní se věnuje dětem na základní. Jeho doménou je informatika, věnuje se ale i fyzice a dětské televizi, která se na škole učí jako volitelný předmět. Snaží se učit tak, aby to děti bavilo a měly o výuku zájem. Přestože to může znít jako samozřejmost, není tomu tak. Právě o náročnosti udržení zájmu dětí, o portfoliovém systému výuky, ale i o úskalí moderních technologií hovořil v následujícím rozhovoru.

Proč děti v zásadě škola nebaví?

 

Tuto otázku řeším vlastně celý svůj profesní život. Pro děti je to povinnost nastoupit do školy a učit se. Nemají moc na výběr, i když se toto v současné době trochu mění, ale ve většině případů děti jásají před prázdninami a nemají příliš zájem se po nich do školy vracet. Dřív jsem pracoval v domě dětí a byl jsem zvyklý pracovat s dětmi, které to baví a chtějí činnosti daného kroužku dělat. Prostě to tak bylo samozřejmé, neřešili jsme jejich motivaci. Najednou to pak ve škole bylo jinak. Do školství jsem tedy přišel takový naivní, myslel jsem si, že to, co dělám v domě dětí, bude ve škole daleko lepší a efektivnější, protože děti mají ve škole daleko více času. To byl ale omyl. Musel jsem začít přemýšlet jinak. 

 

Nabízí se otázka - jak?

 

Na střední školu jsem nastoupil ještě s takovou tou energií z domu dětí. Ze začátku to tedy fungovalo docela dobře. Když totiž mají děti pocit, že se jim učitel věnuje, tak mu to vrací. Postupem času mi ale asi ta energie odcházela, takže jsem si najednou začal říkat, že ten zájem dětí je stále menší. Snažil jsem se to tedy změnit, a vydal jsem se opět tou cestou vzbuzovat v dětech zájem o učivo, a tedy dopřát jim více svobody a možnost rozhodování. Někdy se tomu říká alternativní styl, ale já to označení nemám moc rád. Vlastně ale dodnes nevím, zda se mi to daří. 

 

Zřejmě ano, protože vaše děti, alespoň z většiny ohlasů, výuka baví.

 

Můj hlavní zájem je, aby děti měly tu vnitřní motivaci, nechci na ně vytvářet tlak. Vše je však otázka názoru, zda ten tlak může vytvořit nějaký efekt, já si myslím, že z dlouhodobého hlediska ne. Nechci děti učit pracovat ve stresu, aby se to v dospělosti zase musely odnaučovat. Zdůrazňuji ale, že to je pouze můj názor, který vychází z mých zkušeností. 

 

Jak tedy konkrétně probíhá vaše výuka?

 

Pracujeme systémem portfoliového hodnocení. To znamená, že děti dostávají práci a mají dojít k nějakému cíli. Oni se snaží sehnat si pro to informace nebo pracují s těmi, které již mají. Já jsem tam v roli spíše takového pomocníka a rádce. Samotná práce není pro děti vyloženě zadaná, mají možnost vybrat si z mé nabídky nebo si vymyslet svou. V mé nabídce jsou označené takové práce, které děti v učivu dále posunou. Někteří totiž chtějí neustále růst, zatímco jiní si spíše pomaleji utvrzují své znalosti. Jednotlivé práce mohou být různě náročné a různě rozsáhlé. Systém je zavedený tak, že si náročnost mohou volit postupně, něco jako ve hře, kdy se otevírají další kola, tady se otevírají vyšší náročnosti. Má to tedy svou návaznost. Není v tom však soutěživost. Hodnocení jsou totiž z toho, kolik procent zvolených prací udělají. 

 

Mohou spolupracovat?

Určitě. Vyjímku tvoří testy, při kterých řešíme teoretické záležitosti. Tehdy na ně apeluji, že ten test je jejich zpětná vazba, dozví se, co znají a co ne. Jinak je spolupráce mezi dětmi v hodinách běžná.

 

Jak se řeší chyby?

 

Chyby jsou cesta k tomu, aby došli k cíli. Když mi odevzdají práci, řeknu jim, zda je hotová nebo ne. Nehodnotím ji. Děti mají právo chybovat, když se to stane, řeknu jim, že práce není hotová. Pak mají právo se rozhodnout, zda ji dodělají. Důležité je najít tu chybu, pokud si neví rady, mohou si najít informace na internetu, zeptat se mě nebo spolužáků a pak vše dořeší. 

 

Je pravdou, že dnes děti umí nové technologie ovládat velmi brzy a poměrně dobře?

 

Dětem se dnes technologie, ať jsou to počítače, tablety nebo mobily, dostávají do rukou brzy, ale umí je ovládat spíše formou her. Snažím se je tedy postupně učit tak, aby přístroje uměly ovládat i pro jejich budoucí pracovní život a zároveň je varovat před tím, aby se technologie staly jejich pány. Musí je tedy používat jako nástroj, neměly by jim ovládat život.

 

Hrozí dnešním dětem závislosti?

 

Závislosti zcela jistě hrozí, hlavně na sociálních sítích nebo na hrách se vytvářejí velmi snadno a rychle.Musíme si ale uvědomit, že děti zrcadlí chování dospělých, a tak by už i rodiče měli dětem dávat dobrý příklad v tom, jak vyváží využívání technologií a zda je používají i pro svou práci a ne jen pro zábavu. A v tom je ten rozdíl. Dítě může sedět u počítače či mobilu, když si vyhledává informace třeba do školy nebo ke svému zájmu, nebo tam prostě jen zahání nudu, protože je zrovna venku špatné počasí. Ale jakmile má možnost, nechá mobil a jde ven nebo je s kamarády. Pak je to v pořádku, zabývá se technologiemi v rozumné míře. Rizikem se technologie stávají v případě, když dítě, ale i dospělý, upřednostní hru na mobilu nebo brouzdání po internetu před většinou jiných činností nebo svých zájmů. 

 

Jsou děti schopné na základní škole opravdu si uvědomit rizika nových technologií, důsledky svého chování na internetu?

 

Vždy jsou schopné si uvědomit rizika na úrovni jejich věku, od toho se musí odvíjet systém varování a prevence, který by měl být upravován právě podle dalšího zrání dítěte. 

 

Jak víte, před čím děti varovat, když vlivem rychlého vývoje mohou být rizika za pár let zcela jiná, než dnes?

 

To je právě těžké, v minulosti učitelé alespoň trochu věděli, na co mají své žáky připravit. V této době přichází změny tak rychle, že nikdo nemůže tušit, jaké nároky budou na dnešní děti v dospělosti kladeny. Proto by škola měla žáky hlavně učit umět reagovat na změny, poznávat souvislosti. Prostě být na změny připravený. Dnes už nestačí znát pouze fakta, ty se dají rychle vyhledat. Děti se potřebují naučit fakta analyzovat, třídit a propojit. A hlavně si ověřit jejich důvěryhodnost.